Pico je nejvyšší horou Azorských ostrovů (2351 m n.m.); stojí na stejnojmenném ostrově a její vrchol mohl být v minulosti ještě asi o 100 výše, protože je snížen erozí. Fyzicky je Pico přístupné, ale nikoli v zimních měsících, kdy to ledový příkrov nedovoluje bez maček.

Souostroví bylo patrně známo Féničanům; v novém věku se objevilo poprvé na mapě z roku 1351. Pro portugalského krále je objevil v roce 1431 – v době známého znalce moří infanta dona Henriqueho - šlechtic a námořník Goncalo Velho Cabral. Tehdy jen skupinku vulkanických skal, o rok později ostrov Santa Maria. První osadníci byli různých národností s velkým podílem Vlámů.

Smaragd, druh berylu, je znám svými kladnými účinky na paranormální schopnosti člověka včetně poznání událostí nezávisle na čase, tedy minulých i budoucích. Ani on grálem není, ale zřejmě má jako jediný z přírodních minerálů možnost být jeho prostředníkem; je zajímavé, že se to týká spíše světa hornin, nežli lidí.

Azory jsou vulkanickým souostrovím bez pláží, ztraceným v oceánu - poslední podmořskou aktivitou byl vulkán u ostrova Terceira v roce 1998. Svahy spadají prudce k hladině, což je někde ještě zdůrazněno útesy. Na mne působí pobřeží zvláštní nostalgií, nejen jako konec evropského světa, ale i jako poslední zbytek světa vlastního, který byl původně mnohem rozlehlejší a smysluplnější.

Jakoby tyto ostrovy měly i po tisíciletích lidské prehistorie zůstat neobydleny a jestliže už sem člověk jakýmsi omylem vkročil, nechť je počet přítomných omezen. Proto se tu i turistika rozvíjí velmi těžko.

Důvody, proč jsou ostrovy dnes vůbec navštěvovány, spočívají v moři. Je to jednak jachting, jehož vyznavači se tu zastavují při cestě přes Atlantik, jednak sezónní vysoký výskyt delfínů a velryb, umožňující jejich snadné pozorování blízko břehů. Další skrytá příčina, proč bychom se měli o Azory zajímat, leží možná také ve spoustách okolních vod, pokud ne přímo na dně.

Leccos napovídá i to, s čím jsme při azorské cestě byli seznámeni, někdy doslova konfrontováni. I když tyto informace vypadají jako lehce kladené na papír, cesta k nim lehká nebyla. V některých částech ostrova Pico i velmi konkrétně, neboť tamní lesy jsou neprostupnou houštinou, snad stejnou jako jihoamerické pralesy.

Atlantologa zde především zajímá hypotetická nebo skutečná možnost poklesu kdysi mnohem většího ostrova. Lze se na ni tázat psychotronicky nejlépe blízko břehu moře. V případě těchto ostrovů je odpověď velmi překvapující i pro mne. Zbytková energie vertikálního posunu dolů se týká výškového rozdílu až 4000 m; přitom i 2000 m by stačilo na dávnou existenci velkého ostrova, který spojoval všechny nynější části Azor. Jestliže přijmeme tento údaj, znamená to, že výška vulkánu Pico mohla být přes šest tisíc metrů nad mořem a hora pokryta věčným sněhem.

Vrchol je erodován a má tvar kruhové hrany; uvnitř blíže ke hraně je vyšší kužel (vlastní vrchol), na jižním okraji pak ještě nižší. Vyšší z nich je bodem, ze kterého se rozbíhají dálkové energetické linie a jsou také odtud zásobeny energií. Převažuje v ní zemská síla, i když kosmický podíl rozhodně není zanedbatelný.

Nižší bod se svou vysokou kosmickou energií je pak místem, jež činilo Pico horou posvátnou, nejvýznamnější v celém prehistorickém okolí. Její charakter je obdobný posvátným horám Navahů a tibetské hoře Kailás. Zde je významná skutečnost, že na Kailás se nevystupuje (na americké vrcholy Indiáni rovněž nechodí) a veškeré rituály se odehrávají na úpatí či na dohled. Noha člověka nemá vkročit na místa vyhrazená vysokým duchovním bytostem. Ani na Pico kněží nechodili, hora byla vždy jen vzdáleným pozadím pro obřady. Na tomto pozadí však byly přítomny svou energií vysoké bytosti, jejichž identifikace v případě Pico určuje charakter nejstaršího zdejšího náboženství. Ten je velmi překvapivý, i když jej již předznamenávaly jisté velmi staré kultovní záležitosti objevené v Bretani. Jde o nejvyšší prvky určité filosofie, které se v nové době objevily v učení Abd-ru-shinově. Podrobnosti tu nejsou podstatné – čtenář je ostatně nalezne v knize Ve světle pravdy a je jeho věcí, do jaké míry je přijme nebo uzná za relevantní. K otázce této filosofie a vývoje filosofie obecně se v závěru knihy ještě vrátíme, neboť odkaz Atlantidy je především duchovní povahy.