Zatím poslední hmotně znatelný účin komety ISON se odehrál ve druhé dekádě měsíce ledna, kdy Země prošla jejím prachem zanechaným při cestě komety ke Slunci. Průchod oblakem prachu započal trochu dříve, než se uvádělo – již 11.1. Působení na lidského jedince bylo významné. Každý člověk, který byl ochoten se zabývat svým aktuálním postavením ve světě, dostal v následujícím týdnu možnost pohlédnout do svého nitra a vidět, čím vlastně je. Jaké má možnosti růstu, jaké překážky mu stojí v cestě, co v životě získal, co ztratil. Jaká je jeho pozice v lidské společnosti.
Období, které začalo pak, bylo ve znamení působení energií zanechané kometou u Slunce, uplatňovaného prostřednictvím erupcí a slunečního větru a řízeného přítomnými mimozemskými entitami. Stále více lidí cítí, že se skutečně děje cosi, co mohou i oni nazývat civilizační změnou. Hloubka a dosah této změny jsou však pro ně neznámou. Za dlouhou dobu naší přítomnosti na Zemi jsme se naučili obávat nepředvídatelných věcí. Přestože vnější působení a pomoc (tedy ony pozitivní) jsou zaměřeny právě na přijetí a vyrovnání se s touto plavbou do neobjevených vod, přichází k nám strach ze společenských otřesů a budoucích utrpení jedinců.
Strach je největší překážkou postupu člověka a může způsobit i chybnou změnu chování. Proto je naděje lidstva nyní vložena do těch, kteří se neobávají toho, co je nezbytné přijmout, nebo je oprávněná naděje, že se dokáží strachu zbavit.
Poddáme-li se strachu, přestanou fungovat všechny druhy komunikace, které nám mohou pomoci hodnotit situaci. Jsme odkázáni na sebe a řešení situace je závislé na naší duchovní úrovni. Strach nás limituje, i když sám o sobě nemůže ublížit. Brání nám překročit hranici budoucího neznáma, zároveň je ale podnětem k tomu, abychom začali hledat průchod. V této roli je dokonce nezbytný, neboť vede lidi k objevení nových věcí a možností, o kterých dosud nevěděli.
Jeho působení je dáno naším postojem k němu. Je přitom jedno, zda strach je racionální nebo ne. Rady v tomto směru jsou většinou zaměřeny na jednu z těchto možností:
- postavit se strachu na odpor, bojovat s ním
- převést jej do polohy opatrnosti
- přetvořit je v lásku
- únik ze situace
- „život tady a teď“
Boj se strachem je mylná strategie. Čím víc bojujete, tím je silnější. Je to klasický postup materiální psychologie.
Opatrnost je hledáním správné cesty beze škod. Strach jí v tom brání, proto je tento způsob těžký. Ale opatrnost pomáhá odhalit důvody ke strachu.
Láska není opakem strachu, jak se někdy uvádí, vytváří však opačnou emoci a spolu se strachem určuje lidské chování. Nemá smysl učit se mít rád svůj strach, je to zbytečně vynaložená energie. Asi jako nabízet lásku Luciferovi. Ale je dobré prostě strach nahradit láskou a její pomocí hledat řešení. Jako něco, co děláme rádi. To již souvisí s dalším odstavcem.
Únik je přesunem tam, kde strach již nepůsobí. Nepůsobí proto, že věc, které se bojíme, je skutečně vyřešena, nebo jsme objevili, že není proč se jí bát. A je to samotný strach, který nám ukazuje kudy ven. Je to přesně ve směru, který nás straší – a zároveň vede ke svobodě. Stačí porozumět tomu, zda se bojíme důvodně či ne.
Je prospěšné přijmout onu hroznou budoucí variantu a přiznat si, proč se jí bojíme. Co se stane, když k ní dojde? Něco se v mém životě změní, ale budu se muset přizpůsobit a jít dál. To jest ustát změnu a to mohu. Své dobré úmysly si však musím přitom zachovat, abych nepřerušil svůj vývoj. Když mé hmotné tělo zemře, připravím se na další inkarnaci. Když přijdu o majetek, najdu takový způsob života, kde jej nebudu potřebovat.
Čím méně toho chci a očekávám, tím méně mi bude vadit, když to neobdržím. Přijetí prostého bytí je nejlepší prevencí strachu. Většina nás byla vychována k touze mít vše nebo co nejvíce. Je načase na toto přání zapomenout. A učit se odevzdat to, co máme, ve prospěch světa.
Soustředění na přítomný okamžik je naproti tomu ukrýváním hlavy v písku. Tam nemyslíme na to, co bude a tedy nás to nestraší. Jednou však budeme muset opět hlavu vyndat abychom se rozhlédli a strach se vrátí. Budoucnost naše i celého lidstva přichází a nemine nás. Musíme se jí zabývat. Musíme ji přijmout a ztotožnit se s ní.
Přítomné okamžiky následují jeden za druhým a přijde nutně ten, který nás postaví před Změnu. Tou může být skok k lepšímu životu, ale třeba i smrt. Na Změnu však má být člověk připraven, aby jí prošel. Okamžik, ani řada okamžiků jej nepřipraví. Mohou mu jen umožnit prožít toto období beze strachu. Prožíváním přítomných okamžiků jen odsouváme strach, valíme jej před sebou do chvíle, kdy obávaný jev nastane. Bohužel v protikladu se známým výrokem Marka Twaina. (Preferuji spíše poučku "kdo se bojí, nesmí na silnici".)
Mnozí z nás již vědí, že nyní počíná zvolna ale výrazně platit v civilizačním měřítku to, co se zpívalo druhdy v oblíbených písních: „čas letí, vše se mění, co bylo, to už není“ nebo "to všechno vodnes´čas". Jiní si to ještě plně neuvědomili.
Pro ty bude změna otřesem. Výsledek otřesu je jistý pouze v tom, že stabilita je nahrazena pohybem do neznáma. Neznámo však figuruje pouze tam, kde chybí vědomost o vývoji. Nadto otřes může být podnětem ke hledání východiska ze situace. Východiska, nikoli záchrany. Prostředkem k jeho hledání je svoboda jednání, tedy jednání beze strachu.
Bojíme se vždy utrpení, ať je cesta k němu tělesná, psychická nebo ekonomická. Obecné utrpení lidstva je způsobené naším nezájmem o důvod naší existence. Odmítli jsme to, co bylo na nás vloženo při vzniku naší kultury. Náš nezájem vedl ke všem velkým katastrofám a válkám. I když přesto nyní nový cyklus nastal, máme období změny o to těžší.
Trápení jedince je prostředkem jeho vývoje. Zvykli jsme si ovšem vinit z něj naše okolí včetně virů a bakterií. Nechceme připustit, že příčiny nemocí by naším tělem prostě prošly bez následků, kdyby je nezadržely záporné emoce způsobené primárně strachem. A nadále neodpouštíme, jsme krutí, závidíme, lpíme na něčem, zaslepeně žárlíme a nemáme někoho rádi včetně nás samotných. Také lžeme, bereme, co nám nikdo dobrovolně nedal a dokonce zabíjíme. Strach tak paradoxně způsobuje onemocnění, kterých se bojíme.
Svá omezení vytváříme spolu s karmou sami, jsme za ně zodpovědni. Chceme-li se jich však zbavit nebo je zmírnit, musíme je přijmout jako pomoc, kterou skutečně pro nás jsou. Rádi se s nimi svěřujeme druhým podle pořekadla "sdělená bolest poloviční bolest". Nutíme je tím, aby onu polovinu převzali a trpěli jí také, neboť ji nemohou nijak řešit. Pochopme namísto toho naše utrpení jako nevyhnutelný způsob zlepšení našeho osudu v tomto životě.
Člověk, který není vědomý natolik, aby nalezl sám sílu na cestu ze své svízelné situace, se obrací k zachráncům, od kterých očekává vyvedení z prohlubně ke světlu. Potřebuje, aby jej někdo vedl a vyvedl. Uvěří i ve funkci všelijakých energetických přijímačů a zářičů, namísto rozvíjení vlastních schopností a možností.
Zachránců je plno, aspoň těch, kteří se za ně vydávají. Učitel, který je pravý, se vydává vždy jen za sebe samého, pokud ví a přizná si, kdo skutečně je. Nepotřebuje uspokojit své ego ani hmotné požadavky. Je mu známo, že nemůže žáka zachránit, že ten se může zachránit pouze sám, pokud touží po poznání světa. Učitel mu může pouze poskytnout příležitost.
Zde je k dispozici rada, jak odhalit falešné proroky: snažit se poznat pravdu a posuzovat je jejími měřítky. Pravdou se ovšem rozumí pravda současná, která vede aktuálně správným směrem, neboť absolutní pravda neexistuje.
Možná jsme si nevšimli, že k nám zvnějšku přicházejí pomoc a podněty pro naši současnou pouť. Od února do počátku dubna jsme byli vystaveni působení sil, které v nás podporovaly schopnosti oddělení věcí potřebných od nepodstatných, umění odložení nepotřebného a to i ze života společnosti. Vzdát se něčeho ve prospěch jiného nebo jiných a propuštění těch, kteří chtějí odejít jinam patří ovšem také k těmto věcem.
Musíme již konečně vnímat a rozpoznávat svou intuicí bytosti vědoucí od těch, které pouze předstírají své možnosti pomoci světu, podstatu jevů minulých současných a těch, které přijdou. Také je nutný správný způsob komunikace s bytostmi včetně lidí.
Nyní přichází potřeba hledání východiska z tohoto stále těžšího období, pryč od strachu a utrpení. Zdůrazňuji hledání, neboť nám není a nebude dáno. Veškeré opěvované plošné změny dějící se bez našeho osobního přičinění nebo prostřednictvím sdružování sil lidí nevedou k východu. Je pouze každému jednomu z nás (jsme-li pozorní) ukazován směr, kterým může uniknout do vznikajícího prostředí nového cyklu vývoje lidstva. Zcela jistě však unikne oproštěn od všeho, co v něm nebude potřebovat.
Úplné zbavení se utrpení závisí na změně našich postojů a z nich vyplývajících úmyslů a konání. Totiž takové změně, která nás přiblíží k Nekonečnu nebo chceme-li, k Věčnosti. Její podstata nepřipouští utrpení, protože nepřipouští vlastnit cokoli, co stejným právem může vlastnit jiný. A pokud Věčnost dovolí, aby k ní jedinec přistoupil a pocítil její podstatu, zbavuje jej velké části jeho utrpení.
Je to dostatečně velká naděje?
(Když jsem přečetl článek po napsání, připadá mi stručnější, než si téma zaslouží. Ale snad je lepší jasná informace, než květnaté opisování.)
Dokument ke stažení (DOCX)