Energie míst, její šíření do okolí a působení na člověka jsou v čase určitým způsobem proměnné. Vlivy, které se při tom uplatňují, souvisí s kosmickými a atmosférickými změnami. Je to především intenzita a úhel osvětlení a tedy poloha jeho zdrojů – Slunce a také Měsíce, přestože ten světlo pouze odráží.
Východ a západ Slunce dočasně zvyšuje sílu míst a kamenů a je člověkem a ostatními biologickými bytostmi vnímán jako okamžik zásadní změny mezi dvěma delšími a stálejšími úseky – nocí a dnem. Je-li Slunce nízko nad obzorem, je v našem běžném zorném poli a je tedy pro nás součástí krajiny. Silnější vrstva atmosféry, kterou jeho paprsky prochází, způsobuje vizuální efekt zvětšení kotouče. Tím se stává část kosmické energie, jež má svůj původ právě ve Slunci, pro vše v daném regionu mírnější, přijatelnější a takto působí silněji. I přírodní astrální bytosti přizpůsobují svůj denní život světlu. Za dne potkáváme bytosti dobré, za soumraku přicházejí ony horší.
Měsíc, zvláště je-li kolem úplňku, doplňuje ve dne sluneční svit a v noci přetváří krajinu plošně svým polarizovaným světlem. Noci v době novu jsou vyhrazeny pouze negativním bytostem; za úplňku musejí ustoupit vílám a rusalkám, jak praví tradice.
Rozsah ovlivnění zemského povrchu je dán povahou oblačnosti, či mlhy. Při rychlém postupu mraků s větrem a střídání otevřené a zatažené oblohy dochází k neustálým rychlým změnám úrovní krajinných energií, což pociťujeme většinou nepříjemně. Část krajiny, která je díky stabilně otevřeném otvoru v oblačnosti osvětlena na rozdíl od zastíněného okolí, je vždy svým způsobem vyvoleným a požehnaným ostrovem kosmického Světla v moři Stínů. Pokud můžeme, snažíme se v něm zdržet nebo k němu směřovat.
Déšť, jakkoli je nám svými kapkami nepříjemný, je očistou povrchu Země. Jsou známy případy, kdy se spustila intenzivní krátká přeháňka v okamžiku, kdy bylo negativní místo lidmi energeticky čištěno, aby tak k tomu i Země přispěla svým prostředkem.