Důvody proč člověk, který má schopnost učit, to činí, mohou spočívat v pomoci lidem, civilizaci, světu nebo především jemu samému. Učitel, který chce pomáhat vývoji světa, přijal svou činnost jako více či méně duchovní úkol. Přitahuje lidi toužící po objevování zákonitostí světa; je to jejich priorita. Ten, jenž vidí vlastní prospěch a moc, se chová jako obchodník. To, co získá - dejme tomu vlastní pílí - předá dál tak, aby získal podstatně víc. Takový učitel se řídí zákony obchodu, to jest vychází z poptávky a jí podřizuje téma svého učení.
Fascinuje mne výraz "přidaná hodnota", je totiž výstižnější než zisk. Prostě jsem cenu navýšil, není skutečně zcela získaná mou zásluhou.
Oba typy se mnohdy prolínají a převaha jednoho neb druhého v učiteli vede k jeho duchovnímu vzestupu či pádu.
Otázka komerční podoby vyučování je na místě, protože i učitel musí něco jíst a někde bydlet a zatím jsou stále tyto věci součástí toho, čemu říkáme ekonomika. Ježíš léčil a vyučoval za stravu a přechodný byt a to v době, kdy císařovy mince platily. Dnes však se většina učitelů a léčitelů hledí svou prací zabezpečit podstatně lépe, než nutně potřebují. Dosažení proslulosti a určité moci nad klientelou je dokonce jen prostředkem onoho zabezpečení. Tyto způsoby dovedla téměř k dokonalosti americká New Age a od ní je přebírají další i v zemi, jejíž duchovní budoucnost je nejsvětlejší.
Poptávka je ve velké míře ovlivněna egem člověka. To co se nám zpočátku jevilo v Čechách jako úžasný duchovní rozvoj určitého okruhu lidí, je dnes většinou snahou o povýšení vlastní ceny v očích okolí. Přesto, že se stále hovoří o důležitosti zkvalitňování sebe sama vlastním úsilím, chceme aby ono naše povýšení učinil za nás někdo jiný. Abychom byli ušetřeni přemýšlení, snášení silných energií, trávení příliš dlouhého času přijímáním informací.
Kdo to za nás učiní a navíc nás zasvětí odměnou za to, že jsme k němu přišli, je naším učitelem. Umožní nám být na sebe pyšni a jsme pyšni i na něj. Kdo nás povede, abychom se nemuseli vést sami a nebáli se, je naším učitelem. A když přidá i úžasné duchovní zážitky, je naším učitelem tím více. Nalezneme-li u něj i zážitky společenské a osobní štěstí, je jím ještě více. Neptáme se, jak dospěl ke svým vědomostem a schopnostem. Už vůbec se neptáme, je-li někomu zavázán.
Aktuální události, byť jsou skutečné a rozhodující pro vývoj světa, jsou pro nepravé učitele jen tématem naplňujícím poptávku. Na rozdíl od materiálních tendencí, využívajících strachu z budoucnosti, se orientují spíše na všespasitelné naděje a úžasné příští. Proroci, kteří přesně vědí, co se stane, se od těchto přístupů liší a nejsou příliš slyšeni. Ani oni neposkytují upotřebitelné řešení a po pravdě řečeno neposkytuje je nikdo, byť by se tak tvářil. Nevím co se stane, jen co se může stát, neboť o vybrané variantě rozhodují duchovní bytosti a mnohdy na poslední chvíli.
Vše, co určuje běh civilizace a možnosti individuálních životů, vychází z duchovních zákonů. To, co je žákům poskytováno, ať vědomosti, schopnosti nebo jakákoli pomoc, musí z těchto zákonů vycházet. Opravdová pomoc jedinci a jeho prostřednictvím světu je vždy založena na poskytnutí vědomostí o Moudrosti a zákonech z ní vyplývajících.
Každý učí to, čeho se mu dostalo a co považuje za skutečnost. Také učím to, co považuji za pravdivé, skutečné poznání. Rozhodující pro poznání je však vlastní zkušenost. Do ní náleží i zprávy přijaté z informačního pole nebo od bytostí vyšší úrovně. Jestliže je součástí zkušenosti učitele určité poznání a pokyn je v této podobě předávat, musí učitel uposlechnout.
Otázku, zda toto poznání považuje za jedinou pravdu musí zodpovědět "ne", nebo "nevím, ale mám za úkol vám to takto říci". Nemůže jistě vědět, zda jiným učitelům nebyly dány jiné poznatky proto aby žák měl svobodnou volbu výběru cesty k poznání skutečnosti. Přiblížit se skutečnosti je věcí správné a dobrovolné osobní volby. Jestliže žák správně zvolí směr, je k ní přiveden. To jest je přiveden co nejblíže absolutní skutečnosti. Ta je pouze jedna, svět neexistuje variantně. Ale cest k ní je více a dosažitelná úroveň je proměnná.
Co může učitel učinit pro dobré vedení svých žáků?
Má jim říkat vždy jen to, k čemu dospěl vlastním úsilím a schopnostmi. Právě vlastní snaha přináší člověku vedení duchovních bytostí, jejich pomoc, ochranu a sdělování skutečností. V mém prvotním zaměření - energii krajiny - to znamená, že chci-li vést lidi na energetická místa, musím je sám vyhledat nebo vytvořit. Jestliže to některý lektor neumí, není učitelem.
Často bývá jako hodnocení učitele používán jeho vztah k duchovním bytostem, respektive k Bohu a způsob vedení žáků v té věci. V tomto kontextu jsou - hlavně u filosofií, majících blízko k náboženstvím - skloňovány výrazy víra a touha. Je třeba říci, že tyto pojmy spolu v člověku prahnoucím po poznání a poznání předávajícím nesouvisí. Víra není ještě přesvědčením, je prospěšná jen tehdy, vyvolává-li zmíněné úsilí.
Abychom toužili po duchovní bytosti, musíme vědět, že je. To je ovšem možné jen na základě vlastního prožitku setkání a komunikace s onou bytostí. Učitel nemůže takový prožitek žákovi přímo poskytnout v zastoupení bytosti, ale může a musí jej přivést do situace nebo do místa, kde onen děj má šanci proběhnout. Je známo, že Ježíš při mši přichází do prostoru kostela ve chvíli obřadu pozdvihování. On sám dal ze své vůle kdysi lidem tento dar, kněz pouze vyvolává situaci smluveným způsobem.
Touha po Bytosti je druhotná na základě vědění. Jak však chápat tento pojem? Většinou lidé touží po tom, aby On k nim přišel a přicházel, aby je miloval, aby je vedl. Není spíš na místě přání abychom my s ním dokázali být v souladu? Abychom se uměli a směli k němu přiblížit?
Je důležité aby učitel byl sám sebou, aby nehrál úlohy, které mu nejsou vlastní. Chová se bezprostředně; jí, co dobře stráví. Uznává právo jiných na jejich názor, neboť ten je součástí jejich cesty. Charakter cíle cesty pak náleží zodpovědnosti každého člověka a není věcí učitele, aby mu jeho dosažení vnucoval nebo v něm bránil. Jakékoli přesvědčování nebo nucení k čemukoli není součástí jeho chování.
Dobrý učitel nemluví o sobě, o tom, kým byl nebo je; prostě je. Nevydává se za někoho, kým není. Je-li skutečně někým, jeho žáci to poznají. Tedy ti praví.
