Odhodlal jsem se ku psaní tohoto článku ve chvílích, kdy tlak na lidského jedince související s nástupem nového civilizačního cyklu působí obzvláště. Myslím, že právě v těchto dnech a týdnech je potřebné pojmenování všeho, co nám dosud pomáhalo, pomáhá a pomáhat bude. Také toho, co nás odvádí od skutečných cílů a skrývá je před námi.
Vždy, když čas trhne oponou bránící přístupu k informacím, probudí se lidská touha po nich a po poznání, které dosud byly zakázány. Nastane víceméně živelný rozvoj využívání esoteriky a duchovních prostředků. Bylo tomu tak i u nás v posledních pětadvaceti letech. Zájem o tyto věci stoupal a řada lidí v sobě našla mimosmyslové schopnosti. Zároveň byly přinášeny možnosti pomoci jednotlivcům tam, kde dosud známé metody nebyly účinné.
Takzvaný živelný vývoj podléhá vždy dvěma vlivům. Jednak potřebě jednotlivců, jednak potřebě jiných jednotlivců využít potřebu těch prvních a řídit ji k tomu účelu. Duchovní vývoj u nás (a pochopitelně kdekoli ve světě) není výjimkou a děje se právě tak. Proto jsme nyní v situaci, kdy se nám nedostává toho, co by nám pomohlo nejvíce. Jsem už na Zemi v tomto životě poměrně dlouho a prošel jsem celou tuto dobu s jejími plody; mnohých z nich se nyní budeme muset vzdát.
Abychom pronikli do problematiky, řekněme si nejdříve, co člověk na duchovní cestě hledá, co od ní očekává.
Může to být duchovní poznání a povznesení. Je vyústěním touhy dovědět se o Světě a životu to, co se ani na vysokých školách nevyučuje. Takový jedinec se dostává na cestu poznání.
Častěji jde o pomoc v osobních problémech, které člověk řeší přednostně. K těm náleží špatné zdraví, vztahy k jiným lidem, hmotné problémy a také karmické překážky. Nazývám tento fenomén cestou přijetí pomoci.
Jsou ovšem lidé, kteří vyhledávají pouze výrazné zážitky pramenící z duchovní oblasti. Někdy je potřeba takových prožitků tak silná, že může přejít v závislost. Taková a podobná potřeba je cestou prožitku.
Cesta poznání
K poznání Světa lze dojít pouze vlastní zkušeností, nikoli pouhým vyslechnutím zprávy o něm. Život však je krátký a proto jsme vděčni, že nám byla dána zprostředkování této zkušenosti. Ta se dělí na dvě skupiny. První je takzvaná vnitřní cesta, která se meditativně obrací do vlastního nitra a přes duši hledá odpovědi, někdy i nejprve otázky.
Druhá, vnější, se odehrává pomocí míst nebo živých kamenů. Bývá většinou rychlejší,
neboť se odvíjí v přirozeném prostředí člověka, kde kontakt s vědoucími bytostmi a vyššími prostory je snadnější. Také rozpoznávání vlastních dřívějších inkarnací a jejich vlivu na tu současnou.
Obě cesty umožní za určitých okolností přístup k žádaným informacím. Někdy, většinou jednou v životě, i procítění podstaty, tzv. vhled. Je to krátký vědomý okamžik, který mizí brzy v nevědomí. Takový zážitek bývá nazýván zasvěcením. Někomu připadá tento výraz nedostatečný, neschopný vyjádřit charakter jevu, jiným nadnesený, zveličující průběh a účel poznání. Snad bychom měli zasvěcení chápat jako „ozřejmení skutečnosti jiným lidem neznámé“. Vždy je spojeno se změnou člověka.
Poznámka: Často se hovoří o zasvěcení člověka mistrem – jiným člověkem. Je třeba říci, že ke skutečnému zasvěcení může dojít jen pomocí duchovní bytosti, nikdy ne člověka. U něho jde jen o předání informace.
Někdo se předčasně spokojí tím, čeho se mu dostalo, zastaví se a nebude pokračovat, leč by se náročně jednou na cestu vrátil …
Jedinec, který pokračuje správně na cestě poznání, je dříve nebo později vyzván k přijetí úkolu, který tak či onak Světu pomůže. Nemusí jej přijmout, je to ponecháno na něm. Pokud však to učiní, získá možnost dalšího poznání, totiž vložení informace do vědomí některou z duchovních bytostí. Vždy je zde limitující „pracovní kapacita“ mozku, neboť příchod informace, kterou by nemohla vstřebat, by znamenal dysfunkci mozku a smrt člověka. Proto se tyto věci dějí postupně, v závislosti na zvyšování vědomí člověka.
Jestliže člověk vůči Světu a bytostem přijal úkol, zavázal se tím pracovat v daných směrech. Pak se cesta poznání stává i cestou práce.
Cesta přijetí pomoci
Primárně se tímto směrem obracejí lidé, které vlastní problémy tíží natolik, že je neunesou a chtějí je odstranit. Mnohdy se domnívají, že bez jejich vyřešení se žádná další cesta neotevře.
Léčení nemocí na duchovním základě je používáním zvláštních způsobů. Pacient si může vybrat od homeopatie přes byliny, obrázky, mandaly, bioenergii, reiki, minerály, masáže, kineziologii, magické předměty a tvarové zářiče k přístrojům. Zde je léčitel nebo rádce neodmyslitelnou součástí procesu.
Při léčení v krajině je nutno navštívit léčivé místo nebo aktilit (léčivý menhir) a znát příslušný postup.
Pokud se má člověk uzdravit, způsob se vždy najde. Ono pokud znamená nepřítomnost karmické zátěže, která způsobila nemoc. Zdaleka ne vždy se o tom léčitelé přesvědčují a výsledky se nedostaví.
Osobní problémy, které se týkají partnerských a dalších vztahů nebo obživy jsou často řešeny, neboť jsou prezentovány jako vážná překážka duchovního růstu. Pokud jsou překážkou, pak pouze růstu pseudoduchovního. Její odstraňování zabere nicméně celý život a čas, ve kterém by si člověk mohl skutečně pomoci.
Překážkou v duchovním postupu je jen chybný postoj a úmysl jedince samotného spolu s karmickými vlivy.
Cesta prožitků
Duchovní poznání a informace o vlastním postavení a úloze jsou někdy spojeny s mimořádně silnými vjemy neb změnami pozice těla při meditacích. A pak vždy zůstávají ve vědomí či podvědomí adepta.
Na této specifické cestě jsou však pocitové či energetické zážitky cílem, nikoli prostředkem. Pouze ony jsou tu pro člověka důležité, jsou pro něj jediným přínosem odehrávajícím se ve chvíli rituálu nebo meditace. Ať se odehrává v krajině, na lehátku, před obrazem, před duchovním učitelem. Poznání nebo duchovní vývoj přitom hrají roli druhotnou nebo nehrají žádnou. Je třeba říci, že cesta prožitků je cestou pseudoduchovní a pro vývoj jedince neúčinnou.
Dnešní vývoj člověka závisí na úrovni vědomí a ta opět na duchovním postupu. Téměř všichni lidé snažící se o duchovní vývoj mají určité bloky nebo ohniska odporu proti zvyšování vibrací mozku. Jedná se většinou o nevyřešená traumata z minulých i současných životů. Zástupně se jeví jako bloky dané osobními problémy. Klade-li se důraz na jejich řešení, zaplní posléze činnost a koncentraci člověka tak, že se toto řešení stane jediným cílem.
Co tedy vyplývá z uvedených jevů a skutečností? Jak pohlížet na to, co nazýváme cestou?
Cesta poznání se jeví jako prioritní snaha, zvláště v současné době, kdy není času nazbyt. Hledání se nyní soustřeďuje na nitro člověka a použití vlastní síly. Současně jsou přitom odstraňovány všechny bloky, které vadí aktuálnímu postupu. Věci osobní s výjimkou karmy nechť poodstoupí nebo jsou řešeny souběžně s poznáním.
Skutečná duchovní cesta zahrnuje pouze cestu poznání a je jen dobře, jestliže také práce. Vše ostatní je jen nutným nebo méně nutným uspořádáním osobního života, o prožitcích nemluvě.
A co učitelé, léčitelé, rádci?
Je čas si přiznat, co chybí a změnit základ svého působení, aspoň u většiny.
Učitelé, pokud jsou skutečně duchovní, nechť dají klientům to, co jim pomůže ve zlomu civilizačních cyklů. Mám na mysli hlavní duchovní zákony, ty prosté i ty nejvyšší. Ty nechť jsou základem každé nauky, ať jakéhokoli zaměření. Neboť jim skutečně podléhá života vývoj každé bytosti, nejen Světa.
Učitel je tu proto, aby pomáhal proměně člověka a ulehčení pro ty, kdož pro vlastní nedostatky proměněni nebudou. Také změně takříkajíc životního prostředí. Falešných proroků už bylo dost.
Léčení a každá pomoc člověka člověku by měly vycházet ze zásady podporování schopnosti svépomoci v každém jednotlivci. A ctít aktuální stav karmy pacienta.
Poradenství – jeho moderní podoby - stojí bohužel na pseudoduchovních základech vyprodukovaných v touze po originalitě. Počítají spíše s tím, že se psychika klienta vzchopí sama. Za seriózní považuji stále astrologii, konstelace jsou však v souhrnu příliš komplikované. A pak už pomůže jen dobrý kartář…
Často je řešen problém odměn za duchovní pomoc lidem. Pokud si léčitel či učitel vezme jen to, co potřebuje k prostému bytí , je to v souladu s duchovní moudrostí a zákony. Zatím jsou to ještě stále peníze, v budoucnu to bude jiný ekvivalent. Ani Ježíš neučil a neléčil zadarmo, činil to za stravu a byt.
Duchovní činnost je ovšem dnes stále ještě prostředkem obchodu a zisku. A existuje v ní konkurenční boj, který se nebojí ani energetické manipulace s klienty ve smyslu jejich udržení. To vše lidem nepomáhá a jejich rádce a učitele posléze ničí.
Když už mluvíme o pomoci, má být taková, aby poskytla klientovi podmínky pro rozvoj vlastního řešení a podnítila jeho zájem v tom směru. Naučí se pak určité soběstačnosti. Postupujeme-li z jakéhokoli důvodu opačně - totiž tak, že učiníme druhého závislým na nás - nepomůžeme mu ve skutečnosti téměř vůbec. Konečně ani sobě, neboť jsa pouze člověkem, za čas nezvládneme jeho očekávání naší pomoci.
Pro formulaci východiska je proto vhodné upravit známé přísloví „Člověče pomoz si a Bůh ti pomůže“ asi takto: "Učiním vše, aby ses naučil si pomoci sám a zasloužil si tak pomoc Kosmického Vědomí".
Je ještě jedno přísloví, které praví něco o ustlání a ulehnutí. Naučme se tedy nyní ustlat si dobře…
