Když počet lidí na Zemi dosáhl - aspoň v některých oblastech - takových měřítek, že neměli prostor žít osamoceně, bylo nutno řešit způsob soužití. V rámci komunit, kmenů, celých národů a jimi osídlených regionů. Tam, kde bylo lidí nejvíce, se ukázala nutnost regulace a společných pravidel. Jejich uplatnění a dodržování se stalo úkolem svěřeným jedincům nebo skupinám.
Tito lidé měli od počátku dvě možnosti. Buď sloužili lidem, které měli na starosti, nebo sloužili svému vlastnímu prospěchu. Možnosti prospěchu gradovaly se zavedením hmotných hodnot měřitelných platidlem. Nebylo však dost prospěchu pro všechny a tak někteří jej začali získávat na úkor druhých. To trvá do dneška i když byly výjimečné snahy z tohoto "dopravního prostředku" vystoupit.
Lidstvo vyzkoušelo několik způsobů organizace života. Buď měl kmen (národ) jednoho voleného náčelníka, dědičného panovníka, nebo někoho, kdo moc usurpoval. Anebo vládu, která se mezi sebou sváří o větší moc jedinců v ní. Této poslední variantě se říká demokracie. Demokratická vláda předstírá, že vzešla ze svobodné volby lidí. Svobodná možná byla, ale výběr byl omezen. Bohužel na ty, kteří preferují vlastní užitek nebo užitek toho, komu slouží. Ve výsledku je to totéž.
Aby demokratická odpovědnost byla pokud možno rozdělena na co největší množství odpovědných, potřebuje taková společnost velký počet vykonavatelů moci, které musí ekonomicky zajišťovat. Klasická autokracie je od toho oproštěna. Hmotná odlišnost mezi těmito dvěma systémy je dokonale vyjádřena "včelařskou" hádankou, kterou jsem si poprvé přečetl v jedné restauraci na Vysočině.
Otázka je: Proč mají včely med?
a odpověď: Protože mají královnu. Kdyby měly parlament, měly by hovno.
Středověkým způsobem řízení společnosti (i v Čechách) byla monarchie. Byla odstraněna, respektive změněna na konstituční. Vláda lidu však zde byla pouze zástěrkou pro naplnění touhy lidských jedinců mít vše to, co má panovník. Lid si od demokracie navíc slibuje podíl na rozhodování ve státě. Je to omyl; nikdy se jedinec tohoto podílu nedočká. Není tu záruka, že jím zvolený zástupce bude rozhodovat podle přání volitele, dá vždy přednost vlastnímu přání. Proto se veškerá podpora demokracie obrací proti občanovi; vytoužený systém jej postupně zbaví toho nejcennějšího, co má (pokud si je toho vědom), totiž svobody. Učiní to prostřednictvím omezujících zákonů, které formuluje pro své udržení.
Na osobní svobodu má právo každý, kdo ji skutečně chce. Existuje však vždy ruku v ruce s odpovědností; ta je ideálně odpovědností duchovní vůči duchovní Moudrosti a Spravedlnosti.
Člověk ve svém vývoji, bohužel ne pozitivním, poztrácel svou schopnost opatřit si sám energii pro své bytí. Kromě toho je puzen přáním jí mít více a ještě více. Hledá proto cesty, jak si ji přivlastnit na úkor dalších lidí, jak na nich získat i omezováním jejich svobody. Demokracie nemá účinné prostředky proti takovému chování, je příliš složitá. Monarchie je má, má své Daliborky. Je tedy schopna napřímit věci ekonomické a také, jak uvidíme, duchovní. Na ty první narážíme v současnosti aktuálně, ty druhé přicházejí s globálními změnami člověka.
Jistěže mají pravdu ti, kteří říkají, že prostou záměnou demokracie za monarchii se nic nevyřeší - lidé budou stále stejní. Aby se naše bytí pozvedlo takovým aktem, musí být splněny dvě podmínky. Vládce musí být osobou duchovně vyspělou a zodpovědnou, aby skutečně sloužil potřebám svého lidu. Jedinec pak nechť dává přednost prostému bytí před hromaděním majetku, aby si svého vládce zasloužil.
Dále: konstituční monarchie se funkčně neliší od demokratického prezidentského systému, je třeba monarchie klasické. Zde však přetrvávající středověká představa, že panovník je dědičné postavení založené na šlechtickém původu vede k vizi Habsburka, v lepším případě Šternberka na českém trůně. Původ ovšem není zárukou poctivosti, spravedlnosti a moudrosti. Vládnout může kdokoliv, kdo ztělesňuje uvedené vlastnosti spolu s náležitou duchovní úrovní.
Posledním takovým urozeným mužem byl v Evropě císař Karel I., který měl i něco přemyslovských genů po přeslici. Karel IV. přes svou uznávanost a zásluhy měl své chyby, právě ve hmotné oblasti. Ideálu vládnutí se snažil dosáhnout spojením dvou osobností: své a Arnošta z Pardubic. Správně ovšem má být král a kněz v jedné osobě. Takovou klasickou teokracii vidíme již dlouho ve Vatikánu a před desetiletími byla také v Tibetu. Obě tyto teokracie prošly vývojem, který nijak neposloužil životu prostého lidu, jimi ovládaného. Ona tibetská je nám však sympatičtější, možná uvidíme proč.
Kdysi dávno byly na Zemi oblasti, které vynikaly svým duchovním zaměřením, jak bylo potřebné pro vývoj člověka: Atlantida, Egypt, Sumer, Judea, Tibet, možná i Hyperborea. Všechny obsahovaly energii umožňující správný budoucí rozvoj lidstva. Některé zanikly nebo daly přednost hmotě (Judea). Tibet byl poslední, který zvolna opouštěl duchovní ideály. Když již nebylo možné, aby disponoval řečenou energií, byla tato dočasně přemístěna do bývalé oblasti Katarů v Pyrenejích, neboť země, která ji měla převzít, dosud nedospěla.
Existuje zpráva z počátku středověku, podle které mají být Čechy onou zemí, která převezme duchovní úlohu Tibetu a příslušná energie bude do ní přenesena. Víme, že s českým kráterem zacházela planeta Země vždy tak, aby byl budoucí kolébkou lepšího lidstva. Myslím, že dalajláma to ví a je s tím smířen. Koneckonců dnešní Tibeťané se v rozporu s Moudrostí nevyhnuli ozbrojené gerile a tím ukončili tamní možnosti ducha. To ovšem není důvodem, abychom podporovali takzvanou územní celistvost Číny, stejně jako bychom to neučinili dříve v případě celistvosti Velkoněmecké říše.
Nyní již nemusíme ve spojení s energií Tibetu používat slovo budoucí. Byla k nám přenesena kolem Vánoc 2015 a nešlo o práci nikoho, kdo tu bydlí. Tím zde byla významně posílena zatím jen šeptaná úloha naší země a také idea spravedlivé duchovní monarchie. Kde však vzít vzor jedince, který by ji ztělesnil? V českých pohádkách i filmových? Je znám takový muž z dávných biblických dob; byl králem Jeruzaléma a zároveň jeho nejvyšším knězem. Bylo to v době Abrahamova příchodu a jméno onoho vládce bylo Melchizedek.
Ještě ale zbývá nějaký čas. V jeho průběhu odtud zmizí lidé s touhou po moci a majetku, plní závisti. Nebo aspoň ztratí svou sílu ovlivňovat lidi dobré. V opačném případě by příští král skončil nedobře jako již někteří minulí.
 |
Stáhnout článek (Ceske-spolecenstvi.doc) |