Použiji nyní se souhlasem čtenáře příměr, který není pro člověka příliš lichotivý, ale dosti výstižný pro krajinný fenomén. Podaří-li se bleše zachytit na lidské kůži, bloumá po tomto povrchu těla ve snaze najít nejlépe dostupnou potravu. Toto prostředí je pro ni jakousi krajinou, která má své nerovnosti, výčnělky, prohlubně a místy i porost. Ve vztahu k planetárnímu organismu jsme my tou blechou a to, co vidíme okolo sebe, je jeho pokožkou, která slouží opět nám jako zdroj obživy a surovin.

Hledíme z hor do údolí a rovin, překračujeme řeky a terénní vlny, vystupujeme na skály a kameny a boříme se v písečných dunách. Jsme-li v hlubokých lesích, vadí nám nedostatek rozhledu, v poušti naproti tomu chybějící stín. Krajina má pro nás připravenu spoustu roklí a soutěsek, hřebenů a kamenných moří, jezer a vodopádů.

Dnešní podoba krajiny je výsledkem dlouhotrvajících procesů, které ji utvářely a proměňovaly. Zpočátku byly bouřlivé, později pomalejší, až dospěly k víceméně vyrovnanému vývoji, tu více cyklickému, jindy spíše zlomovému. Vlivy, které formovaly a formují reliéf terénu jsou, řečeno jazykem vědy, dvojí: atmosférické a geologické. Jsou to tedy pochody probíhající pod povrchem a nad ním.

Pomineme pro tuto chvíli vlivy přicházející z kosmu - dopady meteoritů, sluneční záření a měsíční přitažlivost. Ponechme stranou také lidskou činnost a její kontraproduktivní výsledky. Pak jde ryze o záležitosti pozemské, mající své příčiny a důvody v podstatě a působení energie planety.

Síly jejího nitra, které se podílí na tvaru povrchu, jsou známy. Pohoří jsou výsledkem tlaků při pohybu zemských ker a vylévání a tuhnutí roztavených hornin – lávy. I zemětřesení zde má svou účast.

Již zdánlivě stabilizovaný terén je dále proměňován vlivy klimatu a zemské gravitace a také biosférou. Je narušován vodními srážkami, rozpínajícím a pohybujícím se ledem, vodou tekoucí po povrchu a pravidelně útočící na břehy jezer a moří. Vymleté odnesené částečky hornin a zemin voda opodál opět ukládá a tak vyrovnává výškové rozdíly. Podobně se chová i vítr, který obrušuje skály a odnáší písek. Je také nástrojem pohybu vzduchu v podobě vánku, vichřic, hurikánů a tornád. Kolísání tlaku vzduchu ovlivňuje rozmístění jednotlivých pochodů koloběhu vody.

Zvykli jsme si považovat atmosférické jevy za cosi samostatného, co se středem Země nesouvisí. Není tomu tak. Jistě, dění na Slunci zasahuje do vrstev ovzduší, jeho působení je však globální a v konečné fázi poplatné pouze způsobu pohybů Země. Vznik regionálních odlišností nelze nijak zobecnit, nelze definovat jejich přesný mechanismus. Ten je záležitostí planetární, závislou mimo jiné i na dění v hlubinách Země a rozdílném a měnícím se vyzařování zemské energie v různých místech jejího povrchu.

Není již čas připustit konečně myšlenku, že klima a z něj vyplývající procesy měnící tvář planety, jsou řízeny její vlastní inteligencí podle potřeb, které nám „broučkům“ zatím unikají? A že podle těchže potřeb jsou konstituovány světadíly, kraje a všechny zemské okrsky? A že totéž se týká vývoje a proměn biologického života?

Odpovíme-li na tyto otázky „ano“, přijali jsme zároveň postulát o utváření místní krajiny jako vhodné a optimální právě pro bytosti, které ji obývají a obývat budou – totiž budou ji obývat v souladu s potřebami Matky Země. Máme tedy naslouchat hlasu krajiny ve které žijeme. Zprostředkují nám to energetická místa, která jsou co do svého umístění rovněž výsledkem jevů a rozhodnutí, učiněných kdesi pod našimi chodidly.