Komunikace s místy není zdaleka jen lidskou záležitostí. Používají ji rostliny a zvířata a mnohdy lépe než my. Dnešní člověk je přírodním silám vzdálen a chce-li obnovit svůj smysl pro jejich cítění, musí se vracet ke znalostem a schopnostem svých předků, kteří uměli využívat energií, působících na povrchu Země. Není to naštěstí hledání věcí zcela ztracených, neboť středověk nedokázal vymýtit vše co nesouviselo s křesťanstvím a katolictví samo trochu paradoxně uchovalo určité části posvátné geometrie, které využívalo.

Ať už si to pravěký člověk uvědomoval či ne, místa jej ovlivňovala pozitivně či naopak pomocí spojené kosmické a zemské energie. Je třeba mít na paměti, že v těchto svých schopnostech jsou energetické body, jak jim říkáme, závislé na svém spojení se středem planety a přijímání jeho síly. Můžeme vycházet z představy, že Matka Země může „dosáhnout“ do některých lokalit na svém zevnějšku a vytvořit s nimi energetické spojení. Tím je pak dána i možnost místa pracovat se sílou přicházející z opačné strany, z kosmu.

Pokud je síla bodu vzhledem k člověku pozitivní, působí příznivě na jeho tělesnou i mentální energii. To kromě léčení a posílení umožňuje i potřebné procítění duchovních sil při obřadech. Proto taková místa sloužila odedávna jako sakrální, ať bylo náboženství či duchovní filosofie v daném regionu jakékoli. V evropském rámci byl pravěkým nositelem těchto zákonitostí druidismus, který je posléze tiše předal prvotním křesťanům. Ze spojení těchto lokalit s duchovními záležitostmi se traduje jejich posvátný význam, který provázel život místních obyvatel a byl základním předpokladem a garantem trvalosti a stability území. 

Lidé během pravěku a středověku měnili krajinu zemědělskou činností a především svými stavbami, které měly účel sídelní, obranný či sakrální. V některých případech uměli zasahovat přímo do krajinných energií a vytvářet nové. Dnes máme v naší zemi před sebou soubor silových míst původních a vytvořených člověkem, který má určité účely pro region samotný a také pro nás a naše potomky. Nežli se naučíme jej využívat, měli bychom pochopit jeho povahu jako celku i charakter lokalit, jež jsou v něm obsaženy.

Samotná místa, či chceme-li energetické body, mají na živé bytosti odchylný vliv projevující se v rozpětí od kladných do záporných sil, od duchovního působení k účinkům na jejich hmotná těla. Řečeno ještě jinak, dostává se nám od nich prospěchu nebo škody, pomoci na cestě k duchu či léčení našich nemocí.

Citlivý člověk rozpozná tvářnost míst již na určitou vzdálenost a chová se podle toho. Buď vezme to, co je tam pro něj připraveno, nebo se lokalitě vyhne. Je-li mu dáno pracovat s energiemi v rámci určitého regionu, může za jistých okolností vlastností místa použít. Mezi ony okolnosti náleží časová vhodnost, pozitivní účel a konání a zajisté také kompetence dotyčného týkající se předmětného bodu. Tak se můžeme setkat s vrcholky skal a kopců, nenápadnými místy v remízcích, či megalitickými stavbami, jež přečkaly věky. Také s prameny, zvláštními stromy a kostely, rotundami, katedrálami. Tyto zdroje síly mají svou větší nebo menší oblast působení a spojují se někdy mezi sebou. Právě tato spojení dávají vzniknout systémům, které mohou ovlivnit charakter území, i poměrně velkých.

Konvenují-li si čili hodí-li se k sobě dva body, vytvoří mezi sebou takzvanou energetickou linii. Je to víceméně přímá čára převádějící sílu z jednoho místa na druhé. Často je na takové přímce seřazeno několik bodů za sebou. Právě to umožnilo ve dvacátých letech minulého století v Anglii znovuobjevení tohoto fenoménu, známého již starým druidům. Zpočátku šlo jen o několik ley lines, jak byly čáry nazvány, ale velmi rychle jich našli psychotronici poměrně mnoho. Kromě jednoduchých přímek existují paprskové soustavy, mající společný výchozí střed a evidentně i kombinace obou typů. Mohou tak vznikat mnohotvárné geometrické obrazce, bohužel příliš složité na to, abychom uměli definovat jejich funkce. Neboť skutečně o energetické funkce jde.

Téměř v každé krajině s výjimkou písečných pouští se tyto fenomény vyskytují. Čím je krajinný reliéf mnohotvárnější a členitější, tím větší je možnost vzniku jednoduchých a pravidelných obrazců. Jsou jimi především trojúhelník, lichoběžník a útvar připomínající dětského draka – onoho jednoduchého ze dvou nestejně dlouhých špejlí upevněných křížem přes sebe. Jejich působení je pak oproti „pavučinám linií“ snadno rozpoznatelné a práce s nimi uskutečnitelná.

Významná energetická místa tedy mohou souviset na dvou úrovních. Buď prostě jako dvojice nebo jsou součástí určitého společného obrazce. Typologie obrazců a jejich působení je samostatnou oblastí a zaslouží si zvláštní kapitolu. Vždy však jde o jedinečné uspořádání síly a v tom smyslu je posvátná geometrie vždy geometrií energetickou. Byla jí vždy, i když pojem energie zůstával v pozadí nebo se jeho účast pokládala za samozřejmou. V dřívějších dobách vůbec nebylo technické chápání pro lidské pokolení příliš důležité a jakékoli účinky sil byly součástí duchovních nauk a filosofií a tedy záležitostí sakrální. Jestliže dnes klade moderní fyzika rovnítko či závislost mezi geometrii a energii (aspoň v kosmologickém měřítku), znamená to potvrzení oněch prastarých vědění a názorů.

Dodejme ještě, že energetickými přímkami rozumíme ty, které se projevují v úrovni terénu. Nadto je dobré vědět, že spojení míst může někdy probíhat i mimo náš dosah. Buď vysoko nad zemí jakýmsi silovým obloukem nebo naopak pod ní, jakoby „kabelem“.

Exodus či jiné stěhování národů, ať bylo uvedeno v chod jakkoli, se dělo ve jménu dosažení cíle, kde měla napotom daná kultura přebývat. Představa o něm zahrnovala obvykle dostatečný prostor, úrodnou půdu a možnosti obrany proti vnějšímu nepříteli. V pozadí toho všeho se ukrýval také potenciál pro rozvoj filosofického a kulturního dědictví, tedy příznivá energie krajin a regionů. Taková země byla ještě před začátkem cesty zvána vyvolenou, i když její poloha většinou známa vůbec nebyla, nebo jen velmi přibližně. Často hrál hlavní úlohu směr, související s některou energetickou linií, dávající tušit, že na jejím konci se nachází pozitivní zdroj krajinné síly.

Jistěže hovoříme o odchodech pokojných, nikoli o loupežných nájezdech, jež nebyly nikdy doprovázeny rodinným zázemím. Když se kmen, rod nebo národ konečně usadil v nových sídlech, záleželo na velikosti obytného prostoru a tím byla dána i vzdálenost od sídel národů okolních. Často tu bylo pásmo nikoho a doba potřebná k jeho překonání neúměrně velká. Bylo tak dost času na zjištění případných zištných úmyslů sousedů a zajištění se proti nim. Když se komunita množila, plochy se zaplňovaly a započal věk těsného dotyku osídlených území. Jejich ochrana nabyla jiného, aktuálnějšího významu.

Tradice hovoří především vždy o nutnosti zachování životů příslušníků kmene a možností obživy. Šlo zde tedy o maximální ztížení podmínek pro vstup cizích ozbrojených skupin a posílení vlastních prostředků obrany; také o udržení optimálních vlastností půdy a klimatu vhodného pro růst rostlin a život zvěře. Když se však s časem rozvíjely duchovní filosofie, které byly sice přizpůsobeny potřebám konkrétního národa, ale mohly být dobře použity i pro jiný, stalo se nutností zabránit jednak zcizení vědění, které poskytovaly, jednak poškození míst umožňujících praktické rituální postupy. Ve vědomí (nebo spíš nevědomí) vyspělých jedinců byla důležitá budoucnost, v níž měl být vždy uchován prostor pro zvyšování celkové úrovně kultury, neboť na ní mělo záležet přežití lidu.

Základním nástrojem ochrany, kterou tu máme na mysli, byly krajinné energie v oblasti a síly přátelsky nakloněných a pomocných bytostí. Ty měly co nejvíce podporovat vše dobré pro obyvatele a potlačovat to, co bylo cizí a nepřátelské. Je zřejmé, že tu vstupovaly do hry místa se silnými energiemi, která byla často – někdy v legendách, jindy skutečně – sídly duchovních stvoření, lidem příznivých a proto uctívaných. Proto se ve zprávách a tradicích setkáváme s horami a kopci, kde v mnohem starší minulosti docházelo k záhadným událostem a později ke kultovním obřadům. Jsou nám tak známy hory Hermon, Sinai, Tábor, Shasta, Uluru, Říp nebo Blaník či Mont St. Michel. Výstup na jiné byl naopak zapovězen, neboť byly vyhrazeny bohům. Kromě Kailásu jsou to mnohé další himálajské vrcholy a nic na tom nemění skutečnost, že novodobí horolezci na nich nepozorovali žádné mimořádné jevy v tom smyslu.

Ano, hory ale často i méně nápadná návrší jsou zdroji právě těch energií, které uzavírají své okolí před vnějším světem a přejí vývoji vnitřnímu. Bylo snad někdy Švýcarsko mezi alpskými velehorami zničeno útočníkem? Mohla česká kotlina pozbýt svých významných charakteristik pro Keltoslovany? Pouze jejich vlastním nevhodným chováním a vždy jen dočasně.

Fenomén ochrany je navíc účinnější tehdy, existuje-li mezi zdroji síly pravidelný geometrický systém. Čím více se blíží tvarem některému ze základních obrazců, tím lépe. Záleží však ještě na dalším činiteli, který dosud nemá své specifické pojmenování. Jde o jakousi preferenci některých regionů či částí zemského povrchu před jinými a to podle účelu, kterému slouží. Představme si, že bychom se rozhodovali, zda máme radši své dlaně, čelo nebo pupek a proč? Kde nejvíce cítíme projev našeho duchovního srdce nebo samotné duše? Právě tak si může Země volit a určovat místa, se kterými chce pracovat pro dosažení svých potřeb. Tato myšlenka je pro nás ovšem přijatelná teprve tehdy, přiznáme-li naší planetě charakter živé kosmické bytosti, mající životní sílu a inteligenci.

Preference znamená upřednostnění a v jistém smyslu i vyvolení. Mohou tak být vybrány určité země. Jsou-li pak určeny konkrétnímu národu, stalo se to jistě za účasti jedné nebo více vysokých duchovních bytostí; i té, kterou nazýváme Bohem. Je zde zřejmá souvislost s ochrannými systémy, nacházejícími se v krajině. Vztah lidu k takovému území je tím velmi ovlivněn – považuje je vskutku za zemi pro něj vyvolenou. Jistě chápeme, že je to cosi víc, než domov. 

Putujeme-li krajinou nynější České republiky, jsme fascinováni její proměnlivostí. Ti, kteří navštívili pouštní oblasti Spojených států nebo jakoukoli jinou aridní oblast, vědí o čem hovořím. U nás není nutno jet stovky kilometrů, abychom zažili proměnu krajinného reliéfu; je na dosah, v nejhorším případě na dohled. Okouzluje nás plochost Polabí lemovaná starými vulkány, rozmanitost holých i zalesněných kopců, skal ukrývajících hluboké rokle. Z Třemšínu vidíme za lepšího počasí šumavský hraniční hřeben, z Chřibů přes Moravský úval Karpaty a ze řipských vyhlídek celé severní Čechy. Mnoho vrchů má kruhový výhled, například Mladotický vrch na Strakonicku. Vzdálenosti tu nejsou překážkou, stačí trochu šlápnout na plyn a jsme od Kletě pod Milešovkou.

Na světě je mnoho úžasných míst: hory ostrova Gran Canaria, waleské Snowdonie, Alp nebo Lake District, skála kláštera Mont st. Michel nebo planiny a pohoří Irska. I takové lokality jako Grand Canon a Monument Valley dovedou člověku dát pocit nekonečných možností.

Ale vždy nás přitáhne zpět malý kousek střední Evropy, jakoby měl pro nás cosi nikde jinde neopakovatelného. Není to vizuální vjem, ale něco co přichází ze země, z vnitřku kopců a proudu řek. Zvykli jsme si to nazývat energií krajiny a okolní národy si uvědomují rozdíly v jejím působení mezi Čechy a rovinami severního Německa a Polska i alpského podhůří. Co je tak zvláštního v tom malém kousku Země, co tu vzniklo během milionů let a co sem bylo vloženo? 

Chceme-li vnímat skutečný geografický charakter českých zemí, potřebujeme mapu bez politického uspořádání to jest bez hranic států. Takovému účelu by vyhovoval satelitní snímek, pokud by dostatečně zobrazoval toky a pohoří. Ta nižší z nich však splývají s jinými zalesněnými plochami a tedy se bez klasické fyzické mapy stejně neobejdeme.

Evropě dominují Alpy doplněné na východě obloukem Karpat. Uprostřed pak vidíme malý ohraničený útvar, který je něčím mezi kruhem a kosočtvercem. Východně je ještě jeden menší kolem Tater; zasahuje do jižního Polska a severního Maďarska. Větší z obou obrazců vymezuje Čechy; jeho obvod je dán hraničními horami, aspoň na první pohled. Spadlé vody mají kromě malých výjimek jedinou možnost, jak odtud odtéci, totiž Labskou soutěskou. Ve vnitřním prostoru jsou pak solitérní hory jako Říp, Blaník, Velíz, Kleť, Bezděz a řada menších pohoří (Slavkovský les, Brdy, Doupovské vrchy, Džbán). Žádný z těchto vrcholů však nepřevyšuje ty, které leží na okraji nebo blízko něho. Důležité je, že prostor je uzavřen, oddělen horami od okolního světa. Nic podobného alespoň v kontinentální Evropě není. Proto se hovoří v této souvislosti o srdci Evropy.

Mezi Vysočinou a Karpaty leží Morava jako koridor mezi pohořími víceméně v severojižním směru. V severní části je sevřen Beskydy a Jeseníky, v jižní široce otevřen do Podunají. Jestliže chápeme Čechy jako ohraničený celek, je jím Morava pouze částečně, nejvýrazněji směrem na východ. Území je odvodňováno ve dvou směrech – Slezsko do Baltského, vlastní Morava do Černého moře.

Je jistě podivné, že Keltoslovanské etnikum se v proměnách středověku, ač početně v menšině, v tomto českomoravském prostoru udrželo. A to i v dobách, kdy nemělo svůj vlastní stát a pohraniční oblasti byly osídleny Němci. Proč nikdo cizí (ani Bismarck) nedokázal tuto zemi trvale ovládnout ? Proč to byly pouze národy Předkeltů, Keltů a jejich pokračovatelů? Mohlo to být tím, že právě ony byly kompetentní v přístupu ke skrytým vlastnostem země pro jiné uzavřeným?

Jistě, pohled na mapu může leccos napovědět. Horské masivy a jejich uspořádání dávají tušit, že tu jde o území výjimečné a chráněné. Jestliže však pohoří hrají tak důležitou úlohu, je dobré ji posuzovat i z hlediska způsobu jejich vzniku.

Lidské rasy vznikaly různými prostředky z několika předloh. Předlohami byli určití příchozí nebo místní genofond. Oněmi příchozími označujeme poměrně málo početnou plejádskou kolonii. Mimozemšťané museli být velmi zklamáni stupněm vývoje lidoopů a práce spojená s jejich postupným genetickým ovlivněním byla téměř beznadějná a zdlouhavá. Výsledky byly částečně dobré, dílem nepovedené. Vznikla civilizace, která se dokázala sžít s energií planety a nalézt na jejím základě vhodná sídla. Tam pak pokračovala různými směry vývoje a ty se již spíše nesetkávaly, aby si mohly navzájem pomoci. Nevydaření humanoidi byli ponecháni osudu a přirozenému okrajovému mísení s inteligentnějšími lidmi.

Následovaly konce kultur, počátky nových, vyhledávání jiných sídelních regionů a spory o ně. Ti, kteří ovládali tajemství krajinných sil, je využívali při svých průzkumech a přesunech napříč oceány a kontinenty. Ti ostatní spoléhali při získávání území na svou sílu a odvahu; ty jim umožňovaly přemoci i vyspělejší civilizace, které geneticky poklesly a počet jedinců v nich se zmenšoval.

Je zajímavé se dovídat o důvodech stěhování národů a výběru jejich cílů. Ten závisel na stupni potřeb, který mohl být vyjádřen základní obživou, hmotným bohatstvím i duchovní existencí v souladu s Matkou Zemí. Tak vidíme na historických i legendárních mapách nenápadné průzkumné skupiny hledající významná energetická místa, národy pevně zabydlené na velkých plochách a mohutné přívaly násilných vojsk, ničící vše před sebou. Lidé, kteří se opírali o významná a silná místa, postupně slábli a byli vytlačeni početnějšími a jednotnými barbary. Ti ovšem neuměli s místy zacházet a tak jejich využití upadlo až do doby, kdy se objevil opět někdo s původními vědomostmi a náhledy. Je zřetelné, kdo je nesl a kdo naopak ničil.

I nové náboženské směry se vydávaly vzhůru do nebe a opouštěly mateřskou planetu a její význam pro člověka. Dokonce jim duchovní prostředky začaly sloužit ke hmotnému prospěchu. Nebylo důvodu aby vyzdvihovaly své svatyně nad rámec kněžství, vždyť to bylo samo základem spojení s Bohem. Místa a jejich vzájemné souvislosti upadaly do zapomnění, do kterého je ještě více uzavřel nástup technického věku.

Dobrý kněz nebo guru ovšem ukáže prostému člověku cestu ke Stvořiteli, avšak jen k bezpečnému rozcestí. Pak jej ponechá, aby pokračoval sám podle své orientace. Pouze tak může jedinec prokázat svůj skutečný vztah k Duchu a užitečnost pro věci budoucí. Pro učitele je cennější jeden vyspělý a schopný žák než zaplněná modlitebna.

Jestliže máme dnes potřebu znovu nacházet místa a geometrické vazby, jež zaměstnávaly naše dávné předky, nepramení to z naší touhy po něčem neobvyklém, ale je to dáno v tomto čase pro nastávající pokračování lidstva, nebo aspoň jeho části. Když tedy nacházíme, utváříme i svůj postoj k těmto místům a hledíme na to, co nám mohou dát. Dát mohou nám samotným, našemu okolí a třeba i zemi, ve které žijeme. Posuzujeme-li povahu lokalit a obrazců, mohou nám vytanout potřeby či konání k nim zaměřené:

• ponechat je takové, jaké jsou,
• posílit je,
• očistit je od vnesených negací,
• obnovit jejich původní funkci.

Můžeme s dobrým svědomím uznat, že české země mají z hlediska energetické geometrie vše, co potřebují pro své obyvatele a jejich obytný prostor. Tedy všechny potřebné systémy; není nutno vytvářet nové, ať už v našich hranicích nebo v rámci Evropy. Je ovšem třeba umět ty, které tu jsou, používat, aktivovat je a opatrovat, umět s nimi zkrátka zacházet. Cílem přitom budiž dovedení dnešního člověka do správné polohy mezi hmotou a duchem. Snad opravdu nejde jen o obyvatele české kotliny, ale i jiných okolních zemí, pro které mají být Čechy duchovním centrem. Můžeme na to mít různé názory; já věřím, že ve střední Evropě není silnějšího zdroje. Energie plynou a poplynou od nás do okolí, nikoli opačně - s výjimkou několika velice dálkových ley lines, které nám mají co přinést. Nemusíme se přitom starat o to, jestli si soused nevzal víc než měl. Přebytek je tu několikanásobný.

Nemáme ambice získávat nebo znovu získávat oblasti, které dnes náleží jiným národům. Využívat k něčemu takovému energii této krajiny by bylo scestné. Měli bychom jen hledět na to, abychom uchránili duchovní zdroje, které se nacházejí v naší zemi. To je úkol nás, kteří jsme se tu narodili. A v posvátné geometrii českomoravského prostoru v tom máme nejdokonalejší pomoc.